Kategorie
Abstrakt
V léčbě resekabilních malignit gastrointestinálního traktu (GIT) dlouho dominoval přístup založený na primárním chirurgickém zákroku následovaném event. adjuvantní terapií. Tento tradiční koncept, ačkoli široce uznávaný, naráží na několik klíčových omezení. Jedním z nejvýznamnějších problémů je nízká iniciální resekabilita, a to např. u karcinomu pankreatu, u nějž je v době diagnózy pouze 10–15 % případů resekabilních. Další slabinou je skutečnost, že komplikace po chirurgickém výkonu často znemožňují včasné zahájení adjuvantní léčby. Pokud je v rámci adjuvance indikována radioterapie, její účinnost bývá omezená a toxicita vyšší, což přináší i nežádoucí vliv na oblast anastomóz. V současnosti koncept primární resekce převažuje výhradně u včasných stadií malignit GIT, zejména u pacientů v dobrém celkovém stavu, a u významně symptomatických nádorů (s těžkou anemizací či klinikou obstrukce).
S tím, jak se zvyšují nároky na kvalitu chirurgické péče a výsledky léčby, se stále více prosazuje koncept neoadjuvantní terapie (NAT). NAT umožňuje většině pacientů s pokročilým nádorovým postižením GIT podat perioperačně systémovou léčbu, a to se všemi jejími výhodami, ale i riziky, jak dále uvádí v editorialu pan docent Kiss.