Možnosti experimentálního ovlivnění regenerace jaterního parenchymu v souvislosti s ligací větví portální žíly

V. Liška, V. Třeška, H. Mírka, O. Vyčítal, J. Brůha, L. Haidingerová, J. Beneš, Z. Tonar, R. Pálek, J. Rosendorf

Abstrakt

Úvod: Embolizace nebo ligace větve portální žíly (PVE/PVL) je nedílnou součástí etapových výkonů v případě nízkého objemu zbytkového jaterního parenchymu (FLRV). Provedení PVE iniciuje kompenzatorní hypertrofii neokludovaného jaterního parenchymu. Tato hypertrofie je stimulována zvýšeným průtokem portální krve neokludovanou větví portální žíly. V případě provedení PVE je dosaženo adekvátního nárůstu FLRV a tím resekovatelnosti pouze u 63–96 % pacientů. Cílem této práce je souhrnně demonstrovat možnosti ovlivnění regenerace jaterního parenchymu po provedení PVE/PVL v experimentu pomocí cytokinů (TNF-α, IL-6), protilátkou proti TGF-β1 (MAB TGF-β1) a mezenchymálními kmenovými buňkami (MSC).
Metody: Experimentální model PVE/PVL byl zvolen tak, aby byl maximálně kompatibilní pro případné využití v humánní medicíně. Do jednotlivých studií bylo zařazeno 9 (kontrolní skupina), 9 (TNF-α skupina), 8 (IL-6 skupina), 6 (MSC skupina) a 7 prasat domácích (MAB TGF-β1 skupina). V celkové anestezii byla provedena laparotomie s PVL pravých jaterních laloků. V jednotlivých experimentálních skupinách bylo aplikováno následující množství látek do neokludovaného kmene portální žíly ihned po provedení PVL: fyziologický roztok (kontrolní skupina) rekombinantní prasečí TNF-α (5 μg/kg), rekombinantní prasečí IL-6 (0,5 μg/kg), MSC (8,75, 14,0, 17,0, 17,5, 43,0 a 61,0 x 106 MSC). V případě podání MAB TGF-β1 byla vlastní aplikace účinné látky provedena 24 hodin po provedení PVL (40 μg/kg). V pooperačním období byly opakovaně analyzovány biochemické parametry a prováděno ultrasonografické sledování FLRV. Experimenty byly ukončené 14. pooperační den usmrcením zvířat v celkové anestezii. Histologicky byly vyšetřeny vzorky jaterní tkáně z atrofické i hypertrofické části.
Výsledky: Opakovaná ultrasonografická měření efektu podání MSC, rpTNF-α, rpIL-6 a MAB TGF-β1 porovnaná s podáním fyziologického roztoku prokázala význam jejich podání pro akceleraci růstu FLRV. V případě podání MSC bylo maximum růstu se statistickou signifikancí pozorováno mezi 3. a 7. pooperačním dnem, v případě TNF-α 7., MAB TGF-β1 mezi 3. a 7. a IL-6 7. pooperační den. Sérové hladiny AST a ALT narostly po provedení PVL a aplikaci MSC, zatímco ostatní biochemické parametry zůstaly bez statisticky signifikantního rozdílu. V případě porovnání vývoje sérových biochemických parametrů po aplikaci TNF-α, MAB TGF-β1 nebo IL-6 porovnané s kontrolní skupinou nebyly prokázány žádné statisticky signifikantní rozdíly. V případě MSC skupiny jsme identifikovali jednotlivé MSC. Byl prokázán statisticky významný rozdíl v počtu dvoujaderných hepatocytů, a to při jejich zvýšené koncentraci v IL-6 skupině.
Závěr: Aplikace IL-6, TNF-α, MAB TGF-β1 a MSC se jeví jako vhodné stimulační agens k dosažení rychlejšího růstu FLRV. Přesto zůstává mnoho kontroverzních otázek ve vztahu k mechanismu jejich působení.

Klíčová slova:

regenerace jater, embolizace portální žíly, experiment na velkém zvířeti, mezechymální kmenové buňky, cytokiny

Stahování

Publikováno

2018-06-29

Číslo

Sekce

Původní práce