Abstrakt
Bývaly doby, kdy chirurgický pacient byl indikován k většímu chirurgickému výkonu, aniž by se někdo z lékařů v předoperačním období nějakým zásadním způsobem vyjádřil k pacientovu stavu výživy (kromě konstatování, že je pacient vyhublý), natož aby měl snahu případnou malnutrici nějakým způsobem pozitivně ovlivnit. Týkalo se to ať už diagnostikujícího internisty, indikujícího chirurga nebo anesteziologa provádějícího předoperační zhodnocení. Přitom právě každý chirurg, mající zkušenost z dlouhodobého sledování svých pacientů, si byl vědom rizika malnutrice pro výsledek chirurgické léčby i pro délku stonání. Bývaly doby, kdy u plánovaných operací bylo vše podmíněno termínem operace, aniž by aktuální nutriční stav hrál významnější roli. Bylo to v přímém rozporu s opakovanými výsledky studií na malnutričních pacientech, u kterých byl pozorován větší výskyt pooperačních komplikací (především infekčních, ale i poruchy hojení) a delší doba hospitalizace.